Je 23. května, čtvrtek, sedm hodin v podvečer v Britské Kolumbii. Sjíždím s autem  dlouhý kopce. Slunce se již dotýká horizontu ostrovů a voda mořské zátoky oslnivě svítí zlatou barvou. Levou stranu silnice lemují vysoké hory, stále ještě pokryté sněhem. Z nevelkého tmavého mraku předemnou se spustil déšť. V oblouk duhy, která se v okamžiku vytvořila, byly tak křiklavě syté barvy, že jsem zastavil auto a s pusou dokořán se na tu nádheru dívám. Přišlo mi to jako dárek, je mi dnes 69 let.

 V vašem vyprávění ve stejný okamžik, dívka ve čtyři hodiny ráno neochotně vstává do šedého dne. Kdo by ne. Je mezi námi rozdíl devíti hodin, deset tisíc kilometrů a čtyřicet čtyři let. Ne každý den svítí slunce.